Čeleď střevlíkovitých brouků (Carabidae) je zastoupena na území České republiky 519 druhy, z nichž je v současné době prokázána přítomnost 504 druhů. Výskyt 15 druhů nebyl již dlouhou dobu potvrzen a proto je pokládáme za vyhynulé. Z území Čech je známo 449 druhů, z toho 19 vyhynulých.
Jde o brouky spíše střední a menší velikosti, největší druh Carabus coriaceus dosahuje délky těla 40 mm, nejmenší jedinci druhu Elaphropus parvulus jsou velcí jen 1,6 mm. Stejně jako jejich velikost jsou rozmanité i jejich nároky na prostředí a potravu. Převážná většina druhů je dravých, lovících kořist přiměřené velikosti, zejména larvy hmyzu, chvostoskoky, drobné měkkýše, žížaly apod. Menší část je pravděpodobně výhradně fytofágní (hlavně semenožravá), např. příslušníci rodů Ophonus, Zabrus a Bradycellus a další skupina jsou druhy spíše fytofágní, ale příležitostně lovící i potravu živočišnou, např. druhy rodů Amara, Harpalus, zřejmě i Acupalpus a další. U některých druhů je pro dokončení úplného vývoje nutná živočišná potrava alespoň v larválním stádiu. Larvy druhů rodů Brachinus a Lebia jsou ektoparazitoidy kukel jiných druhů brouků. Vývoj střevlíkovitých probíhá proměnou dokonalou, stejně jako u ostatních brouků (Coleoptera), tj. od vajíčka přes 3 larvální instary (výjimečně mohou být 2, nebo i 5 instarů), dále přes stádium kukly až po imago. Rozlišujeme druhy s jarním a podzimním rozmnožováním. V závislosti na tom se dospělci se líhnou ve dvou obdobích, zhruba od května do června a od července do září. Doba líhnutí je částečně ovlivněna i vlhkostními a teplotními poměry obývaných stanovišť. Brouci žijí většinou jeden rok, jen u některých druhů (např. Calosoma, Carabus) žijí více let.
Střevlíkovití obývají velmi rozmanitá stanoviště. Nejdůležitějšími faktory podmiňujícími jejich výskyt je vlhkost, teplota, zastínění, typ vegetace, a charakter a složení půdního podkladu. Naprostá většina druhů žije a pohybuje se na povrchu půdy. Mnoho druhů je vázáno na vlhká, až velmi vlhká stanoviště na březích vod, na druhou stranu známe druhy vysloveně suchomilné (např. Masoreus wetterhallii). Některé specializované druhy dávají přednost životu na vegetaci. Zejména na rákosí a jiných pobřežních rostlinách žijí druhy rodů Odacantha, Demetrias a většina Europhilus, na travinách a jiné vegetaci na sušších místech Paradromius linearis, většina druhů rodů Philorhizus a Lebia. Výhradně na stromech, nebo na keřích žijí druhy rodů Dromius a Calodromius. Pouze pod kůrou odumřelých stromů žije drobný druh Tachyta nana. Druhy mikrokavernikolní (např. Lasiotrechus discus, Trechoblemus micros) žijí skrytě v podzemních dutinách, především v norách hlodavců a jiných zvířat. Ve větších norách, ale i v tmavých sklepech a stájích žijí Laemostenus terricola a Sphodrus leucophthalmus.
Je možné rozlišit druhy s převažující noční nebo denní aktivitou. Migrace, šíření a adaptabilita druhů je významně ovlivněna schopností či neschopností letu. Kromě druhů plně okřídlených je řada druhů druhotně bezkřídlá, nebo má křídla redukována a tudíž nefunkční. U některých druhů známe jak jedince bezkřídlé, tak i okřídlené a plně letuschopné.
Střevlíkovití jsou přítomni na naprosté většině stanovišt, často i ve větším počtu druhů. Výhodou při studiu této čeledi brouků je jejich značná sběratelská obliba, existence poměrně obsáhlé literatury a dobré znalosti faunistické a ekologické. Předpokládám, že ze souboru faunistických údajů z Prahy tvoří největší část údaje právě o střevlíkovitých. Metodika jejich zjišťování a sběru v terénu je na dobré úrovni. Přestože jsou tyto znalosti stále doplňovány a upřesňovány řadou zajímavých objevů, jsou naše znalosti o způsobu života některých druhů dosud neúplné. Jsou považováni za jednu z nejvýznamnějších skupin pro účely hodnocení stavu přírodních i ostatních lokalit.
Je s podivem, že z území Prahy dosud neexistuje souborná práce, která by shrnovala mnoho rozmanitých údajů roztroušených v literatuře, případně hodnotila sbírkový materiál, nalézající se ve sbírkách četných sběratelů i několika muzeí. Některé jiné skupiny hmyzu jsou na tom lépe, různými způsoby a v různém rozsahu byly dosud zpracováni drabčíci (Kocian, 1993), čeledi brouků Chrysomelidae, Bruchidae, Urodontidae (Strejček, 2000), čeledi brouků Anthribidae, Curculionidae (Strejček, 2001), motýli (Číla & Skyva, 1993a, b), blanokřídlí žahadloví (Pádr, 1990) a blanokřídlí širopasí - pilatkovití (Pádr, 1993). Dále byly publikovány kratší přehledové články o krascích (Buprestidae) (Bílý, 1982), a tesařících (Cerambycidae) (Hrdlička, 1985). Z dalších bezobratlých uvádím podrobný přehled měkkýší fauny Velké Prahy a její vývoj pod vlivem urbanizace (Juřičková, 1995), který obsahuje i poznámky o přírodních poměrech na řadě lokalit.
Dosud jediná studie věnovaná střevlíkovitým Velké Prahy, která však předcházela výše jmenovaným, práce Jelínka & Bílého (1980), zůstala bohužel v rukopise. Autoři zde shrnuli většinu do té doby dostupných údajů (cca 5000 kartotékových položek, které ovšem nejsou součástí práce). Odůvodnili zjištěné změny ve druhovém složení a poukázali na jejich příčiny. Hlavní přínos práce spočívá v tehdy ojedinělém pokusu o zachycení nejen současného stavu, ale i dynamiky vývoje fauny střevlíkovitých během minulých cca 80 let.
První publikované nálezy z Prahy a tehdejšího okolí od Jana Daniela Preysslera pocházejí z roku 1790. Jsou to nálezy Brachinus crepitans od dnes již neexistujícího Bubenského rybníka a Dolichus halensis z Bubenče. První ojedinělé dochované sbírkové materiály jsou datovány rokem 1870 a až do začátku 20. století jich není mnoho. První rozsáhlejší přehled konkrétních údajů z Prahy, týkající se 111 druhů obsahuje průkopnická práce Emanuela Lokaje seniora (Lokaj, 1868). Svým zaměřením je významná práce Jana Roubala o ruderálních stanovištích pražské periferie (Roubal, 1942), následuje několik větších faunistických prací: z Klánovic a okolí (Havelka, 1948), z oblasti Trojské kotliny a okolí (Soustružník, 1984 a 1986) a (Štourač, 1986, 1990 a 1995), ze severovýchodní části Prahy (Farkač, 1984). Seznamy střevlíkovitých ulovených na světlo v Praze - Ruzyni publikovali Honěk & Pulpán (1983) a v Praze - Kyjích Veselý (1987). Faunou střevlíkovitých tří pražských parků se zabývali Hůrka & Jedličková (1990). Řada dalších prací je menšího rozsahu.
Mnoho přesných údajů a nových znalostí bylo získáno po zahájení inventarizací pražských chráněných území pro potřeby nynější Agentury ochrany přírody a krajiny (dříve PSSPPOP - Pražské středisko státní památkové péče a ochrany přírody) v roce 1981, prováděných J. Pulpánem, K. Hůrkou a později P. Veselým a dalšími sběrateli. Inventarizace pokračují i díky péči odboru životního prostředí Magistrátu hlavního města Prahy až do současné doby. Jsou důležitým podkladem pro hodnocení chráněných území a pro rozhodování o způsobu jejich údržby. V budoucnu by jejich opakovaní mělo umožnit i srovnání se současným stavem.
Od roku 1984 probíhá projekt Informačního okruhu životního prostředí (IOŽP), zaměřený mimo jiné též na sledování změn fauny a flóry pěti vybraných významných pražských přírodních lokalit. Díky opakovanému sledování lokalit vždy po pěti letech máme dnes k dispozici pravděpodobně světově unikátní soubor dat umožňující bioindikační hodnocení zjištěných změn. Sledují se území Prokopského údolí, Pitkovického údolí a Uhříněveské obory, Trojské kotliny, Divoké Šárky a okolí soutoku Vltavy a Berounky (Zbraslav - soutok). V letech 1984 - 1992 sledování prováděl J. Pulpán, po jeho úmrtí v r. 1993 pokračuje P. Veselý.
Faunistický průzkum byl vždy záležitostí entomologů - amatérů. V průběhu let se na sběratelské činnosti v Praze se podílelo větším či menším dílem mnoho sběratelů, zejména těch, kteří zde trvale žili. Nebýt této jejich záliby, měli bychom dnes znalosti velmi neúplné. Čilý sběratelský ruch zde byl zejména začátkem 20. století. V té době sbírali František Holík, Ladislav Klička, František Mulač, a mnoho dalších. Další nárůst zájmu nastal v průběhu 2. světové války a po válce, kdy omezená možnost cestování do zahraničí obrátila pozornost části našich sběratelů opět k domácímu území. Z této doby je třeba jmenovat Jana Roubala, Jana Havelku, později Jana Pulpána a Miroslava Rešku, od konce 50. let i Jaromíra Strejčka. Další etapa nastává v 80. letech (Jan Farkač, Zdeněk Koleška, Jiří Soustružník, Petr Štourač, Petr Veselý a další). Mnoho údajů, zejména literárních a ze sbírek dalších sběratelů podchytil ve svých záznamech J. Pulpán, další údaje pocházejí z kartoték a záznamů Entomologického oddělení Národního muzea v Praze, M. Rešky, J. Strejčka, K. Hůrky, I. Marečka, J. Farkače, P. Štourače a P. Veselého.
Průzkum pražského území rozhodně neprobíhal nějak systematicky. V minulosti se sběratelé často soustředili na některé oblíbené lokality (např. Prokopské údolí, Závist, Cibulka, Šárka, Štvanice, Zbraslav atd.), a mnoho dalších míst, zejména ve východní, jihovýchodní a severozápadní části Prahy zůstávalo, jak dnes víme, často neoprávněně, stranou zájmu. Rovněž o některé typy stanovišť byl menší zájem, zejména mokřady a břehy vod mimo Vltavu a Berounku byly navštěvovány v malé míře, neboť byly preferovány známější lokality v Polabí. Také sběry na druhotných stanovištích byly až do 40. let 20. století, kdy se jimi začal zabývat J. Roubal, minimální. Část sběratelů opomíjela druhy rodů Carabus, Calosoma, Cychrus a Cicindela, proto máme zřejmě v těchto případech méně údajů, než by odpovídalo skutečnosti. Stejně tak obecné a všude hojné druhy. Pokud byly dříve uváděny, tak často jen povšechně, takže ve skutečnosti by byl počet údajů o nich výrazně vyšší. Způsob sběru a práce v terénu se postupem času zdokonaloval. Od prostého obracení kamenů na nedělní vycházce do Stromovky, až po intenzívní dlouhodobý průzkum lokalit různými metodami, včetně zemních pastí a odchytu na světlo. Všechny tyto skutečnosti poněkud zkreslují náš pohled na poměry v dřívějších dobách a je nutno to brát v úvahu. Zpočátku byl asi problém i v tom, že veřejnosti volně přístupných míst nebylo mnoho, první z nich, Královská obora (Stromovka), byla otevřena pro veřejnost v roce 1804, později následovaly Chotkovy sady (1831), sady na Slovanském ostrově (1830), sady na Petříně (1836), sady na Karlově náměstí (1866), Havlíčkovy sady - Gröbovka (1871), Čelakovského sady (1890), Riegerovy sady (1904-8) a další.
Historie dnešní podoby pražské přírody započala kolem 10. tisíciletí př. n. l., s koncem poslední doby ledové, s nástupem nynějšího interglaciálu a je od počátku významně ovlivňována lidskou činností. Lze předpokládat, že intenzívním lovem zejména velkých druhů býložravých savců lidé v poledové době přispěli, nebo dokonce byli významnou příčinou mizení stepí a šíření lesních porostů. Jelikož nastupující souvislé lesní celky mírného pásma poskytovaly jen omezené zdroje potravy, byli tehdejší lidé záhy donuceni k přejít od lovu a sběru k obdělávání půdy a pastevectví. To byl počátek dlouhého období převládající odlesněné krajiny a nastal zřejmě v době, kdy na příhodných lokalitách existovaly ještě zbytky primárních bezlesých stanovišť typu stepí, lesostepí a skalních stepí. Odsud se mohla značná část faunistických a floristických prvků postupně opět rozšířit na vyhovující uměle odlesněné plochy.
Ačkoliv na dobových vyobrazeních a později i na starých fotografiích vyhlíží tato krajina leckde téměř pustě, ve skutečnosti to byla velmi pestrá mozaika pastvin, polí, cest, úvozů, mezí, sadů, vinic, zahrad a izolovaných lesů, v blízkosti Vltavy a Berounky bylo množství říčních ramen a ostrovů, v pravidelně zaplavovaném území byly pastviny a zelinářské zahrady, ale i zbytky močálů a snad i lužních lesů. V dosahu téměř každého osídlení byla hliniště, pískovny a malé lomy. Krajina byla nepochybně daleko více obhospodařována a využívána než dnes, samozřejmě v rámci technologických možností své doby. O střevlíkovitých této doby máme bohužel jen minimum údajů.
Počátky soustavnějšího faunistického výzkumu se kryjí až s nástupem významných technologických změn a s počátky průmyslové výroby v první polovině 19. století. Tehdy začala řada změn, které postupem času zásadně ovlivnily dosavadní podobu pražské krajiny. Pro ilustraci uvádím několik historických údajů o takovýchto změnách:
- 1826 vybudována první kanalizace, v letech 1816-28 je v Praze 44 km stok, které ústí do Vltavy výpustmi, na pravém břehu je 25, na levém 10 výpustí
- 1840-42 postaveno první zvýšené kamenné nábřeží (Císaře Františka I.)
- 29. března 1845 - katastrofální povodeň na Vltavě
- od 1. poloviny 19. století byl vysazován akát na skalnatých svazích
- od čtyřicátých let 19. století se počíná používat ve větší míře uhlí k vytápění, od r. 1848 uskutečněny první pokusy o náhradu dřeva uhlím v lokomotivách
- v r. 1848 je na Smíchově a v Karlíně již 10 strojíren průmyslového charakteru
- kolem r. 1880 je již souvislé osídlení dříve venkovské krajiny Královských Vinohrad a Žižkova, a o deset let později měly tyto obce již kolem 35 000 obyvatel
- 1868 zahájeno bourání hradeb, následoval čilý stavební ruch
- 1876-79 výstavba částí nábřeží na novoměstském břehu, následovala podskalská část
- 1884 úprava Slovanského ostrova
- 1888-96 výstavba nábřeží na Malé Straně a na Letné
- 1890 dokončena regulace Vltavy pro plavbu
- 1892-94 založení přístavu v Holešovicích
- 1899-1902 vybudován vorový přístav na Císařské louce
- 1899 stavba smíchovského přístavu
- 1906 zahájen provoz čistírny odpadních vod v Bubenči, včetně stokové sítě
- 1907 stavba zdymadla a nábřežní zdi na Štvanici, úpravy ramen, ostrovů a jezů
- 1920 dokončení splavnosti Vltavy pro ponor lodí do 180 cm
- od r. 1928 započalo soustavné zalesňování tehdejšího pražského okolí na obecních pozemcích, které trvá do r. 1938 (Bohdalec, Šárka, Dejvice, Bohnice a další lokality)
I přes změny, ke kterým došlo v průběhu let, existuje i dnes na území Prahy značný počet zajímavých a cenných přírodních lokalit. 88 z nich jsou chráněná území s různým statutem i hlavním předmětem ochrany. Mnohdy jsou však zajímavá i značně pozměněná stanoviště, na nichž lze v některých případech dobře sledovat vznik a vývoj společenstev střevlíkovitých a jejich větší, či menší adaptabilitu na městské prostředí.