Závěr

Výchozí materiál Atlasu hnízdního rozšíření ptáků na území Velké Prahy tvoří přibližně 15 000 záznamů o výskytu a početnosti jednotlivých ptačích druhů. Základním způsobem jeho zpracování jsou druhové kvalitativní a kvantitativní mapky.
V závěru se z něj pokoušíme získat zobecňující poznatky. Pomocí analýzy hlavních komponent (PCA) jsme porovnali druhové složení ptačích společenstev všech 277 mapovaných kvadrátů a souběžně i rozšíření všech 127 zjištěných druhů. Naším prvním cílem bylo vymezit skupiny kvadrátů s obdobným druhovým složení a skupiny druhů s obdobným rozšířením. Následně jsme se pokusili nalézt pro nalezené skupiny jejich společné charakteristiky. V analýze druhového složení ptačích společenstev jednotlivých kvadrátů se jedná o charakteristiky biotopové, v analýze rozšíření jednotlivých ptačích druhů o charakteristiky ekologické. Kromě obou analýz jsme pro jednotlivé kvadráty vyhodnotili také počet zjištěných druhů.

Počet druhů
Počet druhů značně závisí na kvalitě zpracování jednotlivých kvadrátů. Odráží se v něm nejen počet sezón, v nichž byl kvadrát mapován, ale i zkušenost mapovatelů.

Analýza hlavních komponent: společenstva jednotlivých kvadrátů

Velký rozsah vstupních dat (277 kvadrátů, 127 druhů) neumožňuje použít běžný způsob zobrazení výsledků formou souřadnicových („xy“) grafů. Každou komponentu (ordinační osu) jsme tedy vyhodnotili samostatně pomocí mapky, v níž jednotlivé barvy odpovídají poloze kvadrátů na příslušném gradientu. Za zmínku stojí, že smysluplné výsledky přinášejí všechny čtyři vypočtené komponenty (ordinační osy), což není v obdobných analýzách obvyklé. Vedle rozsahu vstupních dat za to zřejmě vděčíme specifickému charakteru urbánního prostředí, v němž složení ornitocenóz ovlivňuje celá řada „proměnných“.

První ordinační osa:	Druhá ordinační osa:
Rozložení kvadrátů na prvé ordinační ose se na prvý pohled podobá mapce s počtem druhů (barvy jsou ovšem převrácené).	Rozložení kvadrátů na druhé ordinační ose vytváří velmi nápadné shluky.
Třetí ordinační osa:	Čtvrtá ordinační osa:
Rozložení kvadrátů na třetí ordinační ose vytváří opět zřetelné shluky, které se podobají ose druhé, avšak jen na prvý pohled.	Shluky vytváří také rozložení kvadrátů na čtvrté ordinační ose, ve srovnání s předchozími dvěma osami jsou však mnohem méně vyhraněné.

Shrnutí:

Chceme-li hodnotit výsledky analýzy musíme mít na paměti jednu skutečnost. Jejím objektem nejsou ornitocenózy biotopově homogenních lokalit, ale více či méně heterogenních kvadrátů. Jeden a týž kvadrát proto mohou obývat ptáci se zcela odlišnými nároky na prostředí. Významnou měrou tedy výsledky analýzy ovlivní to, zda se určité kombinace biotopů a následně i určité kombinace ptačích druhů vyskytují v kvadrátech častěji než jiné. Tato zvláštnost se zřetelně odráží na druhé až čtvrté ordinační ose, které ve třech různých aspektech postihují odlišné druhové složení ornitocenóz vnitřních a okrajových kvadrátů. Druhá ordinační osa, na prvý pohled překvapivě, slučuje souvislou zástavbu s rozsáhlými příměstskými lesy a proti nim staví otevřenou krajinu bez významnější stromové zeleně, v níž navíc vyzdvihuje významnější mokřadní lokality. Tento výsledek je dán tím, že nejběžnější lesní ptáci (např. pěnkava obecná, sýkory koňadra a modřinka, kos černý, drozd zpěvný ale i pěnice černohlavá.nebo budníček menší) tvoří druhově nejbohatší složku avifauny veškeré urbánní zeleně, zatímco celá řada obyvatel otevřené krajiny a mokřadů do souvislé zástavby neproniká.

Třetí ordinační osa postihuje především vzájemný poměr zástavby a ostatních biotopů v jednotlivých kvadrátech. Zajímavé je, že proti zástavbě nestaví parkové plochy a to včetně těch největších a druhově nejbohatších. I ty jsou totiž ochuzeny o celou řadu ptáků běžně se vyskytujících v otevřené krajině a to jak v lesích (např. linduška lesní, datel černý), tak i v rozptýlené zeleni (např. strnad obecný, hrdlička divoká, ťuhýk obecný) nebo v úplném bezlesí (např. skřivan polní, rákosník zpěvný, cvrčilka zelená).

Čtvrtá ordinační osa vymezuje městkou periferii, respektive její určité části vyznačující se významným podílem rozmanitých ruderálních biotopů a to jak vůči souvislé zástavbě tak i vůči běžné venkovské krajině. Na toto prostředí je vázána celá řada druhů, mezi nejtypičtější patří koroptev polní, chocholouš obecný či bělořit šedý.

Zcela odlišný gradient postihuje první ordinační osa. Pražské ptáky lze zřejmě velmi dobře rozlišit podle toho, zda se vyskytují spíše v druhově bohatých či druhově chudých kvadrátech. Mezi prvé patří především většina obyvatelů lesa, mezi druhé druhy vázané na extrémní stanoviště (např. bělořit šedý, chocholouš obecný). Výsledek pak do značné míry, nikoliv však úplně koreluje s počtem druhů.

Analýza hlavních komponent: rozšíření jednotlivých druhů

Velký rozsah vstupních dat (127 druhů, 277 kvadrátů) neumožňuje použít běžný způsob zobrazení výsledků formou souřadnicových xy grafů. Každou komponentu (ordinační osu) jsme tedy vyhodnotili samostatně pomocí sloupcového grafu, v němž jednotlivé sloupce zahrnují druhy s určitým rozpětím hodnot. Za zmínku stojí, že smysluplné výsledky přinášejí všechny čtyři vypočtené komponenty (ordinační osy), což není v obdobných analýzách obvyklé. Vedle rozsahu vstupních dat za to zřejmě vděčíme specifickému charakteru urbánního prostředí, v němž rozšíření druhů ovlivňuje celá řada „proměnných„.

První ordinační osa:	Druhá ordinační osa:
První ordinační osa řadí zjištěné druhy výlučně na základě jejich frekvence výskytu. Překvapivé je však velmi neobvyklé rozložení hodnot.	Rozložení druhů na druhé ordinační ose vytváří zřetelný gradient na základě jejich biotopových nároků.
Třetí ordinační osa:	Čtvrtá ordinační osa:
Rozložení druhů na třetí ordinační ose opět vytváří zřetelný gradient. Spíš, než jejich biotopové nároky se v něm však odráží vztah k lidským sídlům	Rozložení druhů na čtvrté ordinační ose je ve srovnání s předchozími dvěma hůře interpretovatelné. Jejich biotopové nároky vytvářejí gradient, který však deformují osobité vazby mezi biotopy.

Shrnutí:

Chceme-li hodnotit výsledky analýzy musíme mít opět na paměti tu skutečnost, že jejím objektem není výskyt jednotlivých druhů na biotopově homogenních lokalitách ale ve více či méně heterogenních kvadrátech. Dva druhy s odlišnými biotopovými nároky mohou tedy mít obdobné rozšíření, pokud se příslušné biotopy vyskytují společně. Prvá ordinační osa odráží pouze rozdíly ve frekvenci výskytu a nijak tedy neobohacuje naše znalosti o vzájemných vztazích jednotlivých druhů. Druhá ordinační osa staví lesní druhy proti všem zbývajícím. Jejich polohu přitom určuje, na kolika zcela odlesněných kvadrátech se vyskytují. Vedou ptáci luk a polí, následováni ptáky vodním a mokřadními. Mezi nimi se objevuje několik málo specializovaných druhů rozptýlené zeleně, kteří se vyhýbají centru města. Zbytek této skupiny se spolu se synantropními ptáky nachází až poblíž středu gradientu. V centru města totiž díky parkovým plochám nechybí alespoň nejhojnější primárně lesní druhy. Třetí ordinační osa staví proti sobě ptáky obývající souvisle zastavěnou část města a otevřenou krajinu v jeho okolí. Dělicí čára prochází napříč jednotlivými biotopovými skupinami, včetně druhů alespoň částečně synantropních. Nicméně lze konstatovat, že se souvislé zástavbě častěji vyhýbají nelesní ptáci. Čtvrtá ordinační osa vymezuje proti ostatním vodní a mokřadní druhy. Specifické biotopové poměry velkoměsta staví na opačnou stranu gradientu ptáky jehličnatých lesů spolu s několika málo ptáky vázanými hlavně na ruderální stanoviště. Nejzajímavějším výsledkem této osy je těsná vazba řady primárně lesních druhů na břehovou zeleň vodních toků.