Je naší milou povinností poděkovat především všem mapovatelům, neboť bez jejich terénní práce by toto dílo nemohlo vzniknout.
Náš dík patří RNDr. Jiřímu Jandovi, který stál u zrodu celé mapovací akce. Dále děkujeme Pražskému středisku památkové péče a ochrany přírody za finanční podporu zpracování neobsazených kvadrátů v posledních dvou letech, zejména RNDr. Václavu Zieglerovi a RNDr. Janu Řezníčkovi, kteří poskytnutí této podpory zprostředkovali. RNDr. Liboru Dostálkovi, Ing. Janu Salvetovi a Mgr. Petru Veselému děkujeme za výraznou pomoc při počítačovém zpracování výsledků, RNDr. Miroslavu Riegrovi za spolupráci na kapitole věnované přírodním poměrům.
Náš zvláštní dík patří RNDr. Janu Němcovi za nevšední vytrvalost, trpělivost a pochopení, s nimiž sledoval převedení výsledků do konečné podoby. Její atraktivitu výrazně zvyšují zvukové nahrávky ptačích hlasů, které laskavě poskytl Ing. Pavel Pelz. Za jejich digitalizaci děkujeme Ing. Hynku Bulířovi.
Za poskytnutí fotografií děkujeme RNDr. Janu Němcovi, RNDr. Pavlu Čtyrokému, Miroslavu Jelínkovi a Vladimíru Matějčkovi.
Vydání grantově podpořil Odbor životního prostředí Magistrátu hlavního města Prahy
(smlouvy č. 51/MHMP 19726/VIII/00 a č. 52/MHMP 19727/VIII/00).
Faunistika či jinými slovy pořizování soupisů zvířeny, která obývá libovolně vymezená souvislá území, patří určitě mezi nejstarší směry zoologického výzkumu. Ve dvacátém století se pozornost terénních zoologů postupně přesouvá k objasňování zákonitostí určujících rozšíření jednotlivých druhů i celých společenstev. Zájem o faunistiku však udržuje snaha zachytit celkové změny k nimž dochází především činností člověka v lokálním, regionálním i globálním měřítku.
V tradičních faunistických studiích je rozšíření každého druhu popsáno výčtem lokalit, na nichž byl zjištěn jeho výskyt. Ten ovšem téměř nikdy nemůže být zcela úplný. U hojných druhů se proto často setkáváme s údaji typu „žije všude v listnatých lesích“, „běžně se vyskytuje na vlhčích loukách“ a s řadou podobných. Ze stejného důvodu nemohou v naprosté většině případů tradiční faunistické studie poskytnout výčet lokalit, na nichž druh chybí. Takovéto podklady ovšem odhalí pouze rozsáhlé změny v rozšíření a navíc neumožňují jejich kvantifikaci. Proto se, alespoň v zemích s dostatečným zázemím nejen profesionálních ale i amatérských odborníků, přesouvá pozornost od tradiční faunistiky k takzvanému síťovému mapování. Jeho podstatou je zjišťování výskytu každého druhu v jednotlivých polích pravidelné sítě pokrývající studované území. Tento postup při pečlivém provedení odstraňuje všechny nedostatky tradiční faunistiky.
Údaje o osídlených i neosídlených polích (kvadrátech) mají stejnou výpovědní hodnotu a jejich počet rozšíření každého druhu kvantifikuje. Shodná rozloha jednotlivých kvadrátů navíc usnadňuje případné pokusy o odhad početnosti.
Mezi první zoologické obory, které pro potřeby faunistiky v širším měřítku převzaly metodu síťového mapování patří ornitologie. Nepohybně se o to zasloužil velký počet amatérských ornitologů ve většině vyspělých zemí, který se mohl podílet na realizaci i velmi náročných projektů. Od sedmdesátých let probíhaly národní programy síťového mapování ptáků ve většině zemí západní a střední Evropy. Jejich výsledkem je atlas zachycující hnízdní rozšíření všech evropských ptačích druhů v síti 40x40 km (Hagemeijer et Blair 1997).
V České republice se uskutečnily již dva programy síťového mapování ptáků v hnízdním období (Šťastný et al. 1987, 1997). Prvý proběhl v letech 1973-1977 a druhý v letech 1985-1989. Vedle nich se v letech 1982-1985 uskutečnil také program mapování zimujících ptáků (Bejček et al. 1995). Nejstarší z těchto projektů pracoval se sítí 10x10 km. Zbývající dva přešly na jednotnou síť používanou v České republice ostatními zoologickými obory, která má rozměry 10x6 geografických minut (přibližně 12x11.1 km).
Národní programy síťového mapování ptáků pracují s poměrně hrubým měřítkem, které neumožňuje zachytit všechny lokální rozdíly v rozšíření. Objevila se proto řada pokusů o podrobnější zpracování menších území. Mimořádnou pozornost na sebe soustředily větší i menší městské aglomerace. Důvody jsou přinejmenším dva. Městské prostředí se především vyznačuje mimořádnou heterogenitou. Na nevelké ploše se zde vždy setkáme s velmi širokým spektrem biotopů od různých typů zástavby přes parkové a ruderální plochy po zbytky polopřirozených lesů, trávníků nebo mokřadů. Právě zde by proto mělo být síťové mapování v podrobnějším měřítku nejefektivnější. Avifauna městských aglomerací je navíc mimořádně zajímavá. Podílí se na ní druhy ze všech přírodních biotopů, které se liší povahou i mírou přizpůsobení novým podmínkám. Samostatnou složku představuje poměrně velká skupina druhů částečně či plně synantropních. Procesy synantropizace a synurbizace navíc probíhají i v současnosti.
To spolu s rychlými změnami prostředí poskytuje avifauně městských aglomerací mimořádnou dynamiku, což opět zvyšuje efektivitu síťového mapování. Na posledním místě nelze opomenout ani široké zázemí amatérských ornitologů, zvláště ve velkých městech, které usnadňuje realizaci příslušných programů.
Pro srovnání s pražskými výsledky používáme atlasy hnízdního rozšíření ptáků v Berlíně (Vitt 1984, Degen et Otto 1988), Londýně (Montier 1977), Florencii (Dinetti et Ascani 1990), Livornu (Dinetti 1994) a Sofii (Iankov 1992), které vcelku dobře reprezentují velkoměstské aglomerace západní a jižní Evropy. Obdobné programy síťového mapování proběhly také v dalších městech, převážně menších než Praha. Nepodařilo se nám je ale získat, nebo z nich byly uveřejněny pouze ukázky.
V Praze proběhlo mapování hnízdního rozšíření ptáků v letech 1985-1989. Celé její území pokrylo celkem 277 kvadrátů. Jejich netypický rozměr (přibližně 1.5x1.25 km) vznikl rozdělením obou rozměrů sítě používané pro národní mapování (Šťastný et al. 1997) na osm dílů. Tento postup zabezpečil částečnou srovnatelnost výsledků obou programů. V průběhu celých pěti let se do terénního výzkumu zapojilo téměř 150 dobrovolných spolupracovníků, převážně členů České společnosti ornitologické. Řada z nich tedy soustavně zpracovala více než jedno pole sítě.
Celkem bylo na území Prahy v kategoriích možné, pravděpodobné a prokázané hnízdění zjištěno 127 ptačích druhů. Tento výsledek je zřejmě srovnatelný s velkoplošnými chráněnými územími, pokud nenabízejí zcela unikátní biotopy, například rozsáhlé mokřady. Hlavní zásluhu na něm má mimořádná pestrost pražského prostředí. Nejde jen o zastoupení širokého spektra antropogenních a polopřirozených biotopů, ale i o polohu na rozhraní termofytika a mezofytika. V neposlední řadě je nutno zmínit také význam mimořádně členitého reliéfu, který pražskou avifaunu obohacuje například o výra velkého. Tak jako v jiných městech tvoří v Praze nicméně její základ druhy obývající ve volné přírodě lesy a rozptýlenou zeleň spolu s druhy plně či částečně synantropními.
Z poslední skupiny stojí za zmínku především krahujec obecný, jehož úspěšná synantropizace nemá v Evropě obdobu.
V omezené míře platí totéž i pro poštolku obecnou a straku obecnou. Vltava a její přítoky spolu s několika menšími rybničních soustavami obohacují pražskou avifaunu o poměrně velkou skupinu vodních a mokřadních ptáků. Patří mezi ně například pisík obecný, skorec vodní a ledňáček říční. Druhy obývající ve volné přírodě travnaté biotopy osídlují především rozsáhlé plochy ruderální vegetace na okraji souvislé zástavby. Tato skupina není příliš početná, zahrnuje však některé druhy, které jsou jinde na území Čech vzácné, především bělořita šedého a chocholouše obecného. Pražské periferie hostí i mimořádně početnou populaci koroptví polních.